Králův návrat
(nesoustavné poznámky k Allenu Ginsbergovi)
Ivan Brezina
4. 11. 2019, (SL 13/1990, červenec)
(nesoustavné poznámky k Allenu Ginsbergovi)
Ivan Brezina
4. 11. 2019, (SL 13/1990, červenec)
Báseň “Král Majáles” vznikla v květnu 1965 na palubě letadla Praha – Londýn. Napsal ji Allen Ginsberg, beatnický básník číslo jedna, který byl do toho letadla násilím posazen jen několik dnů poté, co byl v Praze korunován králem studentského majálesu. Jeden z nejslavnějších amerických literárů byl československými komunisty shledán natolik nepohodlným, že musel z Prahy zmizet.
Na fotografii z té doby má kostěné brýle, neposlušné kroutící se černé vlasy a rabínský plnovous. “Do únorového Československa přiletěl z Kuby,” píše Barry Miles v Ginsbergově životopisu. “Během několika týdnů se stal nejznámějším členem tehdejší pražské undergroundové scény, hrdinou studentských kolejí a malostranských hospod.”
Z krátkého výletu do Moskvy se pak Ginsberg vrátil právě ve chvíli, kdy má v Praze propuknout majáles, poprvé po mnoha letech povolený. Josef Škvorecký, jeden z kandidátů na krále majálesu, mu nabízí svou nominaci. A Ginsberg, jehož básně od počátku 60. let znějí ve Viole a stávají se stejně jako jeho jméno pojmem, je tím králem skutečně zvolen. Tisíce lidí jásají. Zasáhne ale tajemník oddělení kultury ÚV KSČ Jiří Hendrych – je přece nemožné, aby králem byl Američan. Ginsberg je sesazen a novým králem se stává český student.
O pár dnů později Ginsbergovi kdosi ukradl jeho deník, plný zážitků, básní, politických úvah a popisů orgií se studenty. Inzultace “rozhorčeným občanem” (ve s básni Král majálesu později Ginsber napíše “s výkřikem BUZERANTE mne napadl knírkatý fízl a srazil na půlnoční chodník”) a výslechy na policii na sebe nenechaly dlouho čekat. Rychle rozvinutá štvavá kampaň sdělovacích prostředků a policejní pronásledování končí v letadle do Londýna. Král je komunisty vyštván ze své říše na základě obvinění z výtržnictví, narkomanie a propagace homosexuality.
O 25 let později vzniká v letadla přistávajícím na ruzyňském letišti jiná báseň. “Král Máje vzlétl k nebi a vrací se pro svoji papírovou korunu,” píše se v ní. “Kola tryskáče dosedají na šedý beton a rolují podél zeleného trávníku…” Ginsberg je více než symbolickým hostem majálesu 1990. S početnou suitou lidí sdružených kolem Školy poezie Jacka Kerouaca navštěvuje Temelín, kde protestuje proti stavbě jaderné elektrárny a recituje svoje básně v pražských ulicích. Při společném vystoupení celé skupiny praská posluchárna filozofické fakulty ve švech. Znějí tu české překlady veršů Japonce Nanao Sakakiho (o kterém Ginsberg říká, že je to nejlepší básník všech dob a že “jeho mozek je umyt horskými bystřinami a jeho nohy jsou čisté po tom, co prochodil čtyři světadíly”) a rytmická poezie Ann Waldmannové.
Pak konečně přichází sám Král. Mluví o konci víry v kapitalistické proužkované sako a komunistické montérky, recituje báseň “Uchovávejte mimo dosah dětí” (vzniklou pod dojmem návštěvy Temelína) a s doprovedem harmonia zpívá píseň “Jdi vysokou cestou”. Samozřejmě nechybí ani jeho pětadvacet let stará báseň “Král Majáles”. Bojovníkovi za práva homosexuálů Šimonu Formánkovi pak Ginsberg vysvětluje, že to v Československu nevidí příliš černě. Z homosexuality udělali drama komunisté, ale Havel je sám dramatik a proto z ní drama dělat nebude.
V tu chvíli si vzpomenu na ohmataný sešit Světové literatury z roku 1969, kde se píše o aféře, vyvolané zveřejněním Ginsbergovy básně “Kvílení” v roce 1957. Majitel knihkupectví Lawrence Ferlinghetti byl za tento čin uvězněn a vypukl proces, o kterém se mluvilo jako o nejskandálnějším od konce války. Soud nakonec rozhodl v Ginsbergův prospěch. “Pohlavní vztah není oplzlý, nemohou být tedy oplzlá ani slova, která ho pojmenovávají. Obojí se však stává oplzlým neustálou přítomností puritánských konvencí,” napsala Ginsbergova italská překladatelka Fernanda Pivanová.
Dnes se po více než třiceti letech situace opakuje. Před časem vydala americká vládní agentura pro komunikaci FCC návrh opatření proti tzv. obscénnímu umění. Cenzurní zásahy by se kromě Ginsberga mimo jiné dotkly i Jamese Joice, Normana Mailera, Tennessee Williamse, Walta Whitmana a dalších klasiků. Proti tomu se okamžitě ohradilo americké centrum PEN klubu a tisíce lidí. “Skutečná sexuální energie je pro politickou moc bytostnou hrosbou,” píše Ginsberg.
Na fotografii z té doby má kostěné brýle, neposlušné kroutící se černé vlasy a rabínský plnovous. “Do únorového Československa přiletěl z Kuby,” píše Barry Miles v Ginsbergově životopisu. “Během několika týdnů se stal nejznámějším členem tehdejší pražské undergroundové scény, hrdinou studentských kolejí a malostranských hospod.”
Z krátkého výletu do Moskvy se pak Ginsberg vrátil právě ve chvíli, kdy má v Praze propuknout majáles, poprvé po mnoha letech povolený. Josef Škvorecký, jeden z kandidátů na krále majálesu, mu nabízí svou nominaci. A Ginsberg, jehož básně od počátku 60. let znějí ve Viole a stávají se stejně jako jeho jméno pojmem, je tím králem skutečně zvolen. Tisíce lidí jásají. Zasáhne ale tajemník oddělení kultury ÚV KSČ Jiří Hendrych – je přece nemožné, aby králem byl Američan. Ginsberg je sesazen a novým králem se stává český student.
O pár dnů později Ginsbergovi kdosi ukradl jeho deník, plný zážitků, básní, politických úvah a popisů orgií se studenty. Inzultace “rozhorčeným občanem” (ve s básni Král majálesu později Ginsber napíše “s výkřikem BUZERANTE mne napadl knírkatý fízl a srazil na půlnoční chodník”) a výslechy na policii na sebe nenechaly dlouho čekat. Rychle rozvinutá štvavá kampaň sdělovacích prostředků a policejní pronásledování končí v letadle do Londýna. Král je komunisty vyštván ze své říše na základě obvinění z výtržnictví, narkomanie a propagace homosexuality.
O 25 let později vzniká v letadla přistávajícím na ruzyňském letišti jiná báseň. “Král Máje vzlétl k nebi a vrací se pro svoji papírovou korunu,” píše se v ní. “Kola tryskáče dosedají na šedý beton a rolují podél zeleného trávníku…” Ginsberg je více než symbolickým hostem majálesu 1990. S početnou suitou lidí sdružených kolem Školy poezie Jacka Kerouaca navštěvuje Temelín, kde protestuje proti stavbě jaderné elektrárny a recituje svoje básně v pražských ulicích. Při společném vystoupení celé skupiny praská posluchárna filozofické fakulty ve švech. Znějí tu české překlady veršů Japonce Nanao Sakakiho (o kterém Ginsberg říká, že je to nejlepší básník všech dob a že “jeho mozek je umyt horskými bystřinami a jeho nohy jsou čisté po tom, co prochodil čtyři světadíly”) a rytmická poezie Ann Waldmannové.
Pak konečně přichází sám Král. Mluví o konci víry v kapitalistické proužkované sako a komunistické montérky, recituje báseň “Uchovávejte mimo dosah dětí” (vzniklou pod dojmem návštěvy Temelína) a s doprovedem harmonia zpívá píseň “Jdi vysokou cestou”. Samozřejmě nechybí ani jeho pětadvacet let stará báseň “Král Majáles”. Bojovníkovi za práva homosexuálů Šimonu Formánkovi pak Ginsberg vysvětluje, že to v Československu nevidí příliš černě. Z homosexuality udělali drama komunisté, ale Havel je sám dramatik a proto z ní drama dělat nebude.
V tu chvíli si vzpomenu na ohmataný sešit Světové literatury z roku 1969, kde se píše o aféře, vyvolané zveřejněním Ginsbergovy básně “Kvílení” v roce 1957. Majitel knihkupectví Lawrence Ferlinghetti byl za tento čin uvězněn a vypukl proces, o kterém se mluvilo jako o nejskandálnějším od konce války. Soud nakonec rozhodl v Ginsbergův prospěch. “Pohlavní vztah není oplzlý, nemohou být tedy oplzlá ani slova, která ho pojmenovávají. Obojí se však stává oplzlým neustálou přítomností puritánských konvencí,” napsala Ginsbergova italská překladatelka Fernanda Pivanová.
Dnes se po více než třiceti letech situace opakuje. Před časem vydala americká vládní agentura pro komunikaci FCC návrh opatření proti tzv. obscénnímu umění. Cenzurní zásahy by se kromě Ginsberga mimo jiné dotkly i Jamese Joice, Normana Mailera, Tennessee Williamse, Walta Whitmana a dalších klasiků. Proti tomu se okamžitě ohradilo americké centrum PEN klubu a tisíce lidí. “Skutečná sexuální energie je pro politickou moc bytostnou hrosbou,” píše Ginsberg.
Na tato slova si vzpomínám ve chvíli, kdy s americkým básníkem sedím v redakci Studentských listů.
Žiju v zemi, kde měla cenzura dlouhou dobu velké slovo, proto dobře chápu vaše pobouření. Kde vidíte rozdíl mezi obscenitou a erotikou jako přirozenou hnací silou života? A existuje vůbec?
Ano, tato hranice samozřejmě existuje. Je to stejná hranice, jako mezi dobrým a špatným uměním. Otázka ale je, kdo je soudcem. Pokud tím soudcem uděláte byrokrata, zůstane pouze špatné umění. Musíme to posoudit každý sám za sebe. Možná, že někde nějaké objektivní hranice jsou, ale v okamžiku, kdy je vyznačí americká nebo sovětská vláda, mnoho uměleckých děl zaniká. Je paradoxní, že zatímco na Západě má moje moje dílo začít být zakazováno, u vás na Východě teprve začíná vycházet.
V básni “Birthbrain” parodujete západní i východní pojetí ekologie. Kde je podle vás cesta k soužití s přírodou? Každý přece nemůže žít na ekologicky šetrné horské farmě jako třeba Gary Snyder.
Otázkou není, jestli uniknout do hor nebo ne. Otázkou je, jak žít zdravě a rozumně ve městě tak, abychom neničili životní prostředí kolem sebe. Tento problém se týká Ameriky stejně jako Československa. Říká se, že v USA existuje svobodný trh, ale to je lež. Neexistuje totiž svobodný trh s energií. Vláda USA, stejně jako vaše vláda, dotuje jadernou energii a petrochemický průmysl. Z výroby benzinu stanovuje nízké daně a zároveň sama vlastní podniky, které ho vyrábějí. Kdyby se tyto peníze investovaly do výzkumu solární energie a alternativních technologií, už by byl dokončen. Ale nukleární průmysl je nesmírně ekonomicky silný a navíc je spjat se zbrojním průmyslem. Nejlepší báseň, kterou jsem za posledních dvacet let napsal, se jmenuje “Óda na plutonium”. Dcery boha Plutona se podle řecké mytologie vrátily na zem, aby potrestaly lidstvo. Těmito dcerami dnes můžeme rozumět radioaktivní odpad. I proto jsem protestoval proti Temelínu.
Ve svých básních házíte komunisty i kapitalisty do jednoho pytle. Můžete to blíže vysvětlit?
Když jsem byl v roce 1965 vyhoštěn z Československa, byly proti mně mimo jiné použity i pasáže z mého odcizeného deníku, otištěné v Mladé frontě. Krátce poté proti mně zinscenovala americká FBI provokaci s marihuanou a moje jméno se ocitlo na černé listině. Podívejte se na tyhle dokumenty, které se mi po letech dostaly do rukou. FBI použila naprosto stejné metody, jako krátce předtím vaše StB. Dokonce citovali i pražský tisk, který tehdy napsal, že jsem narkoman, alkoholik a nesvéprávná osoba. Senátora Kennedyho se všemožně snažili odvrátit od řešení mého případu. Tehdy jsem si uvědomil, že policejní byrokracie je jen jedna.
Jaký je to pocit, stát se z příslušníka revoltující mladé básnické generace postupně klasikem?
Vlastně jsem byl klasikem už před pětadvaceti lety, když jsem byl v Praze poprvé. Zajímal nás vnitřní svět, psychedelická zkušenost. To tehdy stálo prakticky mimo zákon, existoval policejní stát v oblasti vědomí a struktury mysli. Dnes je ale homogenizace vědomí na mnohem vyšší úrovni. Dosud například neexistuje svobodný trh s drogami. Místo, aby vláda financovala výchovu, prevenci a léčení, raději utrácí miliony na organizovaný boj proti drogám a tajnou policii. Poezie je jedním z mála zbylých prostředků svobodné komunikace.
Ano, tato hranice samozřejmě existuje. Je to stejná hranice, jako mezi dobrým a špatným uměním. Otázka ale je, kdo je soudcem. Pokud tím soudcem uděláte byrokrata, zůstane pouze špatné umění. Musíme to posoudit každý sám za sebe. Možná, že někde nějaké objektivní hranice jsou, ale v okamžiku, kdy je vyznačí americká nebo sovětská vláda, mnoho uměleckých děl zaniká. Je paradoxní, že zatímco na Západě má moje moje dílo začít být zakazováno, u vás na Východě teprve začíná vycházet.
V básni “Birthbrain” parodujete západní i východní pojetí ekologie. Kde je podle vás cesta k soužití s přírodou? Každý přece nemůže žít na ekologicky šetrné horské farmě jako třeba Gary Snyder.
Otázkou není, jestli uniknout do hor nebo ne. Otázkou je, jak žít zdravě a rozumně ve městě tak, abychom neničili životní prostředí kolem sebe. Tento problém se týká Ameriky stejně jako Československa. Říká se, že v USA existuje svobodný trh, ale to je lež. Neexistuje totiž svobodný trh s energií. Vláda USA, stejně jako vaše vláda, dotuje jadernou energii a petrochemický průmysl. Z výroby benzinu stanovuje nízké daně a zároveň sama vlastní podniky, které ho vyrábějí. Kdyby se tyto peníze investovaly do výzkumu solární energie a alternativních technologií, už by byl dokončen. Ale nukleární průmysl je nesmírně ekonomicky silný a navíc je spjat se zbrojním průmyslem. Nejlepší báseň, kterou jsem za posledních dvacet let napsal, se jmenuje “Óda na plutonium”. Dcery boha Plutona se podle řecké mytologie vrátily na zem, aby potrestaly lidstvo. Těmito dcerami dnes můžeme rozumět radioaktivní odpad. I proto jsem protestoval proti Temelínu.
Ve svých básních házíte komunisty i kapitalisty do jednoho pytle. Můžete to blíže vysvětlit?
Když jsem byl v roce 1965 vyhoštěn z Československa, byly proti mně mimo jiné použity i pasáže z mého odcizeného deníku, otištěné v Mladé frontě. Krátce poté proti mně zinscenovala americká FBI provokaci s marihuanou a moje jméno se ocitlo na černé listině. Podívejte se na tyhle dokumenty, které se mi po letech dostaly do rukou. FBI použila naprosto stejné metody, jako krátce předtím vaše StB. Dokonce citovali i pražský tisk, který tehdy napsal, že jsem narkoman, alkoholik a nesvéprávná osoba. Senátora Kennedyho se všemožně snažili odvrátit od řešení mého případu. Tehdy jsem si uvědomil, že policejní byrokracie je jen jedna.
Jaký je to pocit, stát se z příslušníka revoltující mladé básnické generace postupně klasikem?
Vlastně jsem byl klasikem už před pětadvaceti lety, když jsem byl v Praze poprvé. Zajímal nás vnitřní svět, psychedelická zkušenost. To tehdy stálo prakticky mimo zákon, existoval policejní stát v oblasti vědomí a struktury mysli. Dnes je ale homogenizace vědomí na mnohem vyšší úrovni. Dosud například neexistuje svobodný trh s drogami. Místo, aby vláda financovala výchovu, prevenci a léčení, raději utrácí miliony na organizovaný boj proti drogám a tajnou policii. Poezie je jedním z mála zbylých prostředků svobodné komunikace.
Dojídá párek, před chvílí koupený dole u stánku v Bolzanově ulici. Jeden z těch, kteří podle básně Kvílení “studovali Plotina, Poea, sv. Jana od Kříže, telepatii a bopovou kabalu, poněvadž vesmír se instinktivně zachvíval u jejich nohou v Kansasu, kteří samotařili na ulicích v Idahu a hledali vizionářské indiánské anděly, (…) kteří se nechali mrdat do prdele od svatouškovských motocyklistů a vřeštěli radostí (…) kteří oblažili pizdy miliónu dívek chvějících se v zapadajícím slunci a ráno měli červené oči, ale byli připraveni oblažit píču vycházejícího slunce, blýskat zadnicemi ve stodolách a nazí v jezeře, (…) kteří poklekali v lhostejných katedrálách a modlili se navzájem za svou spásu a světlo a hruď, dokud duše na okamžik neozářila své vlasy…”