Začátkem prosince 1989 si parta lidí řekla, že založí noviny. A to v době, kdy soukromé podnikání bylo ještě ze zákona zakázané, na trhu byl nedostatek papíru a notáblové s razítky se báli cokoliv rozhodnout, protože ještě nevěděli, kam se vítr otočí. A my neměli razítko, protože jsme neexistovali, a neexistovali jsme, protože jsme neměli razítko. Ten železný kruh nešlo legálně rozetnout. Tak jsme to zkusili punkově.

Revoluce a začátek devadesátých let. tedy období, kdy došlo k uvolnění dlouho potlačované energie a tvořivosti. Zdálo se, že je všechno možné a každá cesta otevřená. Denně vznikaly nové firmy, projekty a iniciativy, aniž by na ně někdo vypsal dotace nebo granty. Patřil mezi ně i časopis Studentské listy (1989–1991). Nebyl o studentech ani pro studenty. jen tehdejší studenti z různých vysokých škol se pokusili vytvořit skutečně svobodný prostor, aby mohli svým čtenářům zprostředkovat nové názory a svědectví o světě kolem sebe.

​Svoje příběhy nemají jenom rukopisy nebo knihy, ale i fotografie. Ta v titulu této webové stránky i z obálky knihy Takoví jsme byli... vznikla v květnu 1990 během večírku ve strahovských katakombách, jehož se účastnila také redakce Studentských listů.

V jednu chvíli přišel mezi „listaře“ prezident Václav Havel a začínající novináři se s ním nechali zvěčnit. Tady ovšem paměť všech účastníků končí. Kdo byl autorem fotky, se nepodařilo vypátrat tehdy ani po třiceti letech. Prostě se jednoho dne objevila v redakci SL jako vzpomínka na dobu, kdy do prvních svobodných voleb chyběl přesně jeden měsíc a republika se probouzela z těžkého snu čtyřiceti let komunistické totality.

Co si asi tehdy mysleli účastníci focení? Tváří se, jakoby jim patřil svět nebo aspoň jeho budoucnost. Jsou s ní po třiceti letech spokojeni? Nebo by raději svůj obličej z fotografie vymazali jako kompromitující důkaz, k němuž se už nechtějí hlásit? Od Milana Kundery víme, že dějiny se na nás dokážou šklebit i s odstupem desetiletí. V knize smíchu a zapomnění popsal slavnou fotografii z komunistického převratu v únoru 1948. Na originále je vedle šéfa KSČ Gottwalda také ministr zahraničí Clementis. Na oficiální fotce ČTK však už není, protože jej komunisté nechali popravit a jeho postavu z fotky vymazat. Jedinou vzpomínkou na Clementise zůstává papacha na hlavě Gottwalda, kterou údajně zimomřivému premiérovi půjčil.

​Také na fotce s Havlem chybí řada tehdejších redaktorů SL, i když z jiných důvodů. Někteří se nezvedli od nedalekého baru (Hrubý, Křižanová, Podobský), jiní byli na novinářské stáži (Pečinka, Klvaňa, Kubičko), další si možná mysleli, řečeno s Kunderou, že „život je jinde“ (Bosák, Brezina, Červinka), nebo se prostě jen nedostali do objektivu (Švéd, Růžičková, Hněvkovský, Pecánek, Hemelíková a další).  Zajímavé je, že všechny redaktory „mimo dějiny“ té fotky spojuje po třiceti letech jedno – chtěli by tam být a rádi.

Vydávání Studentských listů byl z určitého pohledu dvouletý rockenrolový příběh. Namísto reprobeden jsme tahali balíky s novinami a živé koncerty suplovaly hektické uzávěrky.

​Pravý hudební festival odstartoval, když do redakce přišly výtisky nového čísla a na dveře klepaly desítky našich příznivců, kteří si "Listy" chtěli koupit ještě v předstihu, než půjdou do distribuce.

Studentské listy byly v době své dvouleté existence názorovým časopisem, který odrážel postoje širokého spektra lidí.

Od radikálně naladěných studentů, kteří se rychlými změnami chtěli přiblížit západním standardům života, přes městské střední vrstvy, které ucítily šanci svobodně pracovat a podnikat.
​
​Až po názory části seniorů, hledající v sametové revoluci návaznost na první republiku a pozdní spravedlnost v podobě restitucí a jednoznačného vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Tato objednávka je pouze historickou připomínkou, 
upozorňujeme, že platila pouze do konce roku 1990!

Studentské listy se nezrodily jako výsledek marketingové spekulace oslovit určité čtenáře. Jejich vnitřní síla i slabost byla v tom, že vznikly spontánně a jejich obsah byl průsečíkem zájmů lidí, kteří do nich psali. Pevnou redakční strukturu a plánování nahrazovalo nadšení.

​To mohlo fungovat jen po určitou dobu, takže jejich zánik měl svou vnitřní logiku. Bohužel nevyšel pokus postavit na jejich místě týdeník Čas.

​I tak Studentské listy naplnily smysl své existence.