Takže zpětně děkuju: Pavlu „Pažoutovi“ Žáčkovi, že to jako bejk všechno rozjel, i když na to občas hodně kašlal, všechny chaotizoval a jel si tu svou zatracenou historii. Přesto jednou bude na domě v pražské Bolzanově ulici viset nápis: Tady tvořil a šílel Pavel Žáček, nevýslovné díky Martinu „seržantovi“ Vackovi, že to dokázal všechno skvěle zúřadovat (a psal bezva hudební recenze) a taky jeho ženě Hance, která ho s námi nechávala dlouho venku, a díky tomu SL vůbec došly v pořádku do tiskárny, dále děkuju Stanislavu „Stenlymu“ Červinkovi (†) za dravost mládí, s níž nás úplně pobláznil, a báječné reportáže z vězení, doupat a venkova, Danovi Hrubému za celoživotní inspiraci a bezvadnou novinařinu, kterou odváděl včera, dnes a jistě i zítra, Věře Krincvajové, která byla první válečnou reportérkou v Česku, za její odvahu a zarputilost, Kláře Pospíšilové, té, již jsem občas štval, ale uznával její novinářské a komunikační schopnosti, i když to možná neví, Romanovi Vaňkovi za energii a tisíce historek a za to, že ve svém nakladatelství vydal naší knihu o SL, Martinovi Bartůňkovi za jeho neuvěřitelný smysl pro spravedlnost a klidný nadhled, jímž usměrňoval Pažouta, budeš příští šéfredaktor SL, Rebece Křižanové za tah na branku, velké oči, dlouhé nohy a báječné reportáže (a taky za ten ukradený dokument v režimu tajné, však víš), Pepčovi Mlejnkovi za sílu názoru, nekonfliktnost a loajalitu, Igoru Ficovi za zprostředkované poznání, že chlast a duchovní věci se nemusí vylučovat, Jirkovi Venclíkovi za vervu, kterou k nám vnášel, a nebál se reportážně fotit i katolickou mši v kostele sv. Ignáce, i když kvůli tomu měla být málem přerušena, Kubovi Hněvkovskému, když jsi přišel krátce po revoluci do redakce, vypadal jsi jako dítě, co tatínkovi doma ukradlo jeho starou leicu, ale fotky jsi měl jako zkušený fotograf, Karlu Krylovi (†) za báječné básničky, umění být svobodný a nezvyklé přátelství, „kocouru“ Havelkovi za těch šedesát tisíc korun na rozjezd a důvěru, Michalu „Finítovi“ Fialovi za originalitu kreseb, grafické nápady a pozitivní energii, kterou do redakce vnášel, Honzovi Chalupovi, bez něhož bychom nejspíš první číslo nevydali, a pokud ano, rozhodně bychom neušli zatčení za daňové podvody, a taky za tu hřmotnou postavu, z níž dodnes sálá klid a sebevědomí, Zuzaně Hemelíkové za pečlivost a preciznost, kterou kolem sebe šířila, jsi hlavní aspirant na Řád svatého Pažouta I. stupně, Petře Růžičkové, bezvadné a milé holce, za noblesu a nadhled, s nímž přistupovala k redakčním neurvalcům typu nás, a hlavně díky za skvělé fotky a trpělivost, Rodrigu Moralesovi za morální podporu a zprávy z jeho Studentské tiskové agentury, Martinu Šimkovi za karikatury, s nimiž předběhl svou dobu, a jeho veselou povahu, Danu Novotnému za fotky, hlavně tu Havlovu s vyplazeným jazykem, Ludvovi Bednářovi za ochotu být naším Googlem ještě před vynálezem Googlu (a ty vína), Petru Hálovi za všechny ty neuvěřitelné kresby (důstojník se zadkem místo obličeje), jeho podvržený let do Popradu na sympozium nejlepších evropských grafiků, smyšlené historky o svádění žen i to, jak nás později nepozval na svou gay svatbu (velké pozdravy choti Luigimu), Jardovi Pešicemu za sport viděný jinak, Radkovi Kubičkovi za jeho mystifikační články, mystifikační existenci a všechny ty dlouhé večery u písniček Garáže v ulici Pod strání, Mírovi Bosákovi za profesionalitu, která ho nakonec donutila jít o dům dál do České televize, Zdeně Kaškové za fotodokumentaci našich životů, a jak se s ní krásně smálo, panu Františku k., důstojníkovi Státní bezpečnosti, který nám pomáhal identifikovat jiné důstojníky Státní bezpečnosti, jimž jsme pak v SL připravili krásné tablo, Tomáši Klvaňovi za pěkné přátelství, tah na branku i občasnou aroganci, nic ve zlém, Tome, Vandě Wolfové, jedné z mála z nás, která věděla, že dva plus dva jsou čtyři, a bez níž by Studentské listy nikdy (slyšíš, Vando), nikdy nevznikly, Honzovi Švédovi za nekonfliktní povahu, která nás tak uklidňovala (a bezva texty o fotbale, hokeji a rocku),Honzovi Pecánkovi, nejvíce nedoceněnému člověku v redakci, bez něhož by se kola netočila, byl jsi obětavý, nezištný a spolehlivý, takoví lidé se dnes nevidí, díky (jo, a bez tebe bych taky nikdy nevyjel svou diplomku z tiskárny, vím to a máš u mě flašku), Martinu B. za to, jak na nás v redakci mířil svou zbrusu novou nabitou služební pistolí, byla fakt skvělá, a nebál se vynášet z ÚOÚD materiály k otištění v SL, což ho později stálo místo, Beatce Berníkové, „ozajstné divé žience“ z Bratislavy, která se nebála naskočit na naši loď v době, kdy se začala kymácet, prostě jsi byla báječná, co k tomu víc říct, Dušanu Ždímalovi za fantastické logo SL, které jde dosud s námi, Honzovi Rybářovi za reportážní nasazení a nejlepší obálku Studentských listů v naší dvouleté historii (srpen 1991), Ivanu „Škvírovi“ Brezinovi, že vždycky dokázal vyhmátnout to správné téma a ještě stačil organizovat večírky ve vinárně U Zpěváčků (ale močit v Punkevních jeskyních jsi na ty krápníky fakt nemusel), Jiřímu Ješovi (†), jak nám od prvního čísla držel palce a pomáhal objevovat první republiku, Marcele Touškové za to, že cirkus SL dokázala administrativně i jinak držet v chodu, „Codymu“ Láškovi za mimořádnou slušnost a poctivé historické texty, Milanu „Fefíkovi“ Podobskému za všechny fóry světa, karikatury, sloupky a hlavně za pozdější Českou sodu a Sorry, Petře Flanderkové za bezvadné reportáže z USA, Eleně Streškové za jemnost, přirozenost a odvahu, s níž napsala první text o česko-slovenském problému, a jak nám dál pomáhala ze Spojených států, Honzovi Patočkovi za nekonečný seriál o Petru Pithartovi, nekonečné vzpomínky a všechno to víno, Peteru McFaddenovi, že finančně podpořil projekt Čas, Pepovi Špidlovi, že nám pomohl odhalit zákulisí moravistů, a za kamarádství na celý život, Docentu Rudolfu Kučerovi (†) za články, rady, přátelství a první velkou polemiku o české zahraniční politice po listopadu 1989, Ivanu „Magoru“ Jirousovi (†) za dvouleté bezva čtení na pokračování o Plastic People a občasný nevyžádaný striptýz v redakci, Františku „Čuňasovi“ Stárkovi s pozdní omluvou za ten poblitý záchod na Silvestra 1989 (byl to Pažout!) a hlavně skvělé tipy, však víš, Jirkovi Tichému za úžasné sloupky, píšeš ještě?, Kamile Pojslové-Klausové za reportáž z Berlína, vždycky nakažlivě dobrou náladu a úžasný smích, Milanu Žohovi za perfektní ekonomické analýzy, Pavlu Žáčkovi staršímu (†) za to, že kromě svého syna vyrobil Studentským listům ještě dřevěnou fotokomoru s postelí, Davidu Koláčkovi za jeho právní rady a pomoc při vzniku projektu Čas, Petru „Morganu“ Fialovi za ekonomické rozhovory a komentáře („máme, co jsme na gymplu chtěli?“), Danu Anýžovi, že nám věřil, přidal se k nám a psal skvělé kulturní články a reportáže, Sašovi Tolčinskému (†) za talentované zahraničněpolitické materiály, Aleně Hromádkové za všechny ty přednášky, káravé brzce ranní telefonáty a inspiraci, byla jste pro nás pozitivním zjevením, paní inženýrko, tatínkovi bohumilovi, který nás třikrát nechal téměř zdemolovat svou restauraci (za tu šlehačkovou bitvu se omlouvám, to bylo fakt přes čáru), poděkování taktéž mamince Jaroslavě, které grafik Hála na Silvestra 1990 postříkal novou bílou bundu červeným šampaňským, Petru Jarchovskému za čtivé kulturní úvahy a příběhy, s nimiž ses už zastřeloval na Pelíšky, že?, historiku Milanu Otáhalovi (†) za dlouhé diskuse v jeho spořilovském domě a tipy na skvělé rozhovory s historiky, smutná vzpomínka na Lukáše Tomina (†) za nadhled, pár příspěvků a hlavně vervu, s jakou jsi s námi chtěl jít do projektu Čas, Janě Hamzové a Pavlíně Kadlecové za to, že na rozdíl od nás byly a jsou stále mladé a krásné, byly schopny nám nejen obětavě překládat z mnoha jazyků, ale ještě stihly napsat fantastickou reportáž o Sicílii (a taky děkuju za ten melounový večírek v Nuslích, ještě teď na něj vzpomínám), Ewanovi McLarenovi, byl jsi prostě báječný kluk ze Západu, který se tu zčistajasna objevil a naprosto s námi souzněl, jsi ikona našeho mládí, nestárni, prosím, ne, že by se to dělo, Bohuslavu Ficovi (†) za texty o vnitřní politice, chybíte, pane profesore, Richardu Seďovi za přesné články o privatizaci, díky, Ríšo, a slibuju, že zavolám, doktoru Zdeňku Jelínkovi (†), nebudu ti, Zdeňku, nic nalhávat, tvoje dlouhé historické texty o parašutistech z 2. světové války nám všem – kromě Pažouta – od určité doby pily krev, ale učitel jsi byl bezvadný a obětavý a otevřel jsi nám dveře do historické obce, konfederaci politických vězňů za podporu a přátelství (obzvláště generálu Rudolfu Pernickému (†) a Vláďovi Struskovi (†)), díkes do Brniska Františku Mikšovi za překladové články z Proglasu, jimiž nám pomáhal otevírat svět, filosofu rogerovi scrutonovi za možnost bezplatně otiskovat jeho přednášky, exkluzivní rozhovory pro SL a inspiraci, Michalu Sedláčkovi za články o studentském hnutí a nedoceněný rozhovor s tenistou McEnroem, Arnoštu Mouchovi, který nás tehdy pomáhal distribuovat, šéfu vydavatelství LN Michalu klímovi, že nás bránil před některými členy vedení vydavatelství, Jirkovi Weinerovi za podporu a přátelství, Petru Masopustovi, třetímu v řadě, který ve vydavatelství hájil naši svobodu říkat, co si myslíme, Mirkovi Panuškovi za to, že v roce 1991 dal Studentským listům grafickou tvář, a hlavně: měl ve všem pravdu, ano, my ty články měli opravdu víc krátit, Karlu Křepelkovi (†) za přátelství a seriál textů o brněnské kultuře, Pavlu Vondráčkovi, našemu pilnému studentskému čtenáři, z něhož jsme časem udělali jednoho z nás (neublížili jsme ti, Pavle?), Karlu Jaškovi, manažeru distribuce Studentských listů a věčnému optimistovi („příští měsíc se už PNS fakt rozpadne“), Zuzaně a Pavlovi Rakušanovým z firmy Cellula za moc pěknou grafickou podobu naší nové knihy a úmornou práci s tím spojenou, paní Mileně Gillové, že to po nás všechno znovu přečetla, nakladatelství Pražské příběhy za pomoc s výběrem fotografií, igoru Volnému, který na podzim 1990 svůj právnický spolek Všehrd volně připojil ke Studentským listům a pro společné porady objevil vinárnu U františkánů, neznámému železničáři, který se jako duch jednoho revolučního dne zjevil v Bolzance a přesvědčil nás, že část distribuce převezme na sebe, a nakonec novináři a spisovateli Pavlu Tigridovi (†), s jehož rozhovorem Studentské listy v prosinci 1989 začínaly a také v prosinci 1991 končily. Moc se tímto omlouvám všem, na které jsem zapomněl.

​Praha, 2019