Generace 17. listopadu
Dan Hrubý
Ztracená generace E. M. Remarquea se utápěla v lihu. I charakterní lidé žili nezúčastněně přisátí k společenské mašinerii, bez cíle, zájmu a náplně. V patách jim snad navždy, snad jen dočasně kráčely zákopy první světové války.
Generace – pojem, který nelze vymezit datem pečlivě zaznamenaným v občance. Jejím příslušníkem se člověk stává na křižovatkách lidského společenství, ve zlomových situacích. Tehdy zaujímá každý myslící tvor postoj, mravně, či jen zcela pragmaticky se ztotožňuje s tím či oním stanoviskem. Stopy, které pak tato křižovatka dějin zanechala na „těle i na duši“ člověka, jsou jediným kritériem pro pojem generace.
Když se ohlédnu za 44 poválečnými lety v naší zemi, vidím takové zlomové situace tři, vidím tedy v zásadě tři generace. Každá z nich má své zlaté děti i psance.
První vidím generaci víry v zítřek – to jsou lidé, kteří prošli nacistickou okupací, ohniví revolucionáři z osmačtyřicátého i úderníci padesátých let. To byli pěšáci této generace. Zlaté děti se zatím vznášely podestlány stranickými knížkami a proli- tou krví. Psanci, těm nezbylo nic jiného než se ptát sebe samých: proč? Jak nazvat lidi, jejichž generačním sjednocením bylo pražské jaro a následná okupace? Snad generací krátké naděje a dlouhé skepse. Většina z nich ztratila víru a ovládla je apatie, skepse a všudypřítomná nedůvěra. I ona vychovávala v tomto duchu své potomky.
17. listopadu se na pražské Národní třídě narodila třetí poválečná generace. Konstituovala se již dříve, ostatně represe režimu jsou toho důkazem, a zdaleka není jen otázkou studentů, i když právě oni se stali jejími „ustavujícími členy“. Generace 17. listopadu je teprve na startu, a tak jí prozatím nechme název s oním datem.
Snad ji jednou budeme moci pojmenovat šťastnou generací splněných nadějí. I ona bude mít určitě své zlaté děti, ale ať jsou to opravdu ti nejlepší, své pěšáky, z nichž nebude nikdy stádo, a své psance, které vždy odsoudí opravdová spravedlnost, morální i právní.
Dan Hrubý
Ztracená generace E. M. Remarquea se utápěla v lihu. I charakterní lidé žili nezúčastněně přisátí k společenské mašinerii, bez cíle, zájmu a náplně. V patách jim snad navždy, snad jen dočasně kráčely zákopy první světové války.
Generace – pojem, který nelze vymezit datem pečlivě zaznamenaným v občance. Jejím příslušníkem se člověk stává na křižovatkách lidského společenství, ve zlomových situacích. Tehdy zaujímá každý myslící tvor postoj, mravně, či jen zcela pragmaticky se ztotožňuje s tím či oním stanoviskem. Stopy, které pak tato křižovatka dějin zanechala na „těle i na duši“ člověka, jsou jediným kritériem pro pojem generace.
Když se ohlédnu za 44 poválečnými lety v naší zemi, vidím takové zlomové situace tři, vidím tedy v zásadě tři generace. Každá z nich má své zlaté děti i psance.
První vidím generaci víry v zítřek – to jsou lidé, kteří prošli nacistickou okupací, ohniví revolucionáři z osmačtyřicátého i úderníci padesátých let. To byli pěšáci této generace. Zlaté děti se zatím vznášely podestlány stranickými knížkami a proli- tou krví. Psanci, těm nezbylo nic jiného než se ptát sebe samých: proč? Jak nazvat lidi, jejichž generačním sjednocením bylo pražské jaro a následná okupace? Snad generací krátké naděje a dlouhé skepse. Většina z nich ztratila víru a ovládla je apatie, skepse a všudypřítomná nedůvěra. I ona vychovávala v tomto duchu své potomky.
17. listopadu se na pražské Národní třídě narodila třetí poválečná generace. Konstituovala se již dříve, ostatně represe režimu jsou toho důkazem, a zdaleka není jen otázkou studentů, i když právě oni se stali jejími „ustavujícími členy“. Generace 17. listopadu je teprve na startu, a tak jí prozatím nechme název s oním datem.
Snad ji jednou budeme moci pojmenovat šťastnou generací splněných nadějí. I ona bude mít určitě své zlaté děti, ale ať jsou to opravdu ti nejlepší, své pěšáky, z nichž nebude nikdy stádo, a své psance, které vždy odsoudí opravdová spravedlnost, morální i právní.
Pokus o popis jednoho fenoménu
Bohumil Pečinka Psát o Studentských listech je jako psát o svém mládí. A vzpomínat na mládí kvůli příspěvku do knížky o historii jednoho časopisu znamená, že asi skončilo. Pro nás, kteří tančí v rytmu Studentských listů už třicet let a nedívají se moc do minulosti, je tohle vzpomínání docela nepříjemné. Cože, my končíme? Ale vždyť jsme ještě pořádně nezačali! |
„Ty, Pažoute, celý ten sborník o nás je přece kravina, ne?“ řekl jsem exšéfredaktorovi Pavlovi „Pažoutovi“ Žáčkovi, když mi oznamoval svůj záměr vydat knížku ke třicátému výročí vzniku Studentských listů. Jeho legendární knír se pohnul, cosi zahuhlal a já slyšel jen závěr: „A to chceš čekat na čtyřicáté výročí? Třeba se ho vůbec nemusíme dožít.“ Víc jsem slyšet nepotřeboval. Během cesty autem jsem zapnul diktafon a namluvil pár vzpomínek, protože jinak bych se k tomu nedostal. Ne kvůli času, ale nechuti přehrabovat se v paměti. No uznejte, psát o něčem, co ještě neskončilo? To může vymyslet jen Pažout. Jak ale začít? Třeba takhle.
Tak Trochu hippies
Vzpomínky na Studentské listy hodně připomínají sentiment generace hippies k šedesátým letům. Vzpomeňte na ty jejich ikony, co je vždycky dojímaly až k slzám – Woodstock, dlouhé vlasy, rokenrol, Lennon s brejličkami, bezakordové brnkání na kytaru, volná láska, drogy, rozšířené stavy vědomí, protest proti světu rodičů a kdoví co ještě. Dnes už jim daleko líp rozumím a čistě pocitově vidím styčné body s naší generační skupinou. Když se řeknou šedesátky, vybaví se mi písnička Jima Morrisona Riders On The Storm. V sedmiminutovém klipu jede zpěvák se svou károu po poušti, nikdo nikde, jen on, příroda a zvláštní zvuk kytar. Dodnes je z toho cítit obrovská svoboda. Takže bod číslo jedna: Studentské listy, to byla svoboda, ale ta skutečná, žádná únikovka.
Rokenrolový příběh
Vydávání Studentských listů bylo z určitého úhlu pohledu dvouletý rokenrolový příběh. Na- místo reprobeden jsme tahali balíky s novinami a živé koncerty suplovaly hektické uzávěrky. Pravý hudební festival odstartoval, když do redakce přišly výtisky nového čísla a na dveře klepaly desítky našich příznivců, kteří si Listy chtěli koupit ještě v předstihu, než půjdou do distribuce. Podobně jako rockové skupiny i my měli svoje frontmany, sólisty, vedlejší hlasy, báječné kytaristy a tanečníky, manažery se zlatými prsteny, svoje kluby (U františkánů, vinárnu U Zpěváčků, Mamma klub), exkluzivní dodavatele informací alias „hluboká hrdla“, svoje groupies a Woodstocky. A taky jsme měli svoje imagemakery – Hálu, Finíta, Šimka, Fefíka a Panušku, pět grafiků, malířů a karikaturistů, kteří vytvářeli nezaměnitelnou podobu novin, přicházeli s návrhy plakátů, triček a inzerátů, ale hlavně do našich někdy smrtelně vážných článků ve Studentských listech vnášeli svými obrázky a kresbičkami ducha nevážnosti, provokace a ironie. Dnes už to vím docela jistě – bez nich bychom byli poloviční. Možná komerčně úspěšná kapela SL, ale bez stylu. Díky, díky, díky. V té době jsme byli v permanentním rauši a náš mozek hlavně v počátcích vyráběl tuny serotoninu, takže jsme byli flow ještě dřív, než se tohle slovo dostalo do oběhu. Jasně, druhý rok už nebyl takový odvaz, ale tak to bývá i ve vztazích.
Rozhodně jsme měli obrovskou chuť něco dokázat a postavit, promluvit do toho, co právě v republice chaoticky vznikalo.
Tak Trochu punk
Už jenom ten rozjezd Studentských listů! Začátkem prosince 1989 si parta lidí řekne, že založí noviny. A to v době, kdy soukromé podnikání bylo ještě ze zákona oficiálně zakázané, na trhu byl akutní nedostatek papíru a notáblové s razítky se báli cokoli rozhodnout, protože ještě nevěděli, kam se vítr otočí. Ten železný kruh nešlo legálně rozetnout. Takže jsme podvodně použili razítko Studentské unie (sorry, Martine Mejstříku, jestli sis myslel, že budeme váš tiskový orgán, ale kde tehdy šlo sehnat jiné razítko, když jsme navíc neexistovali, a neexistovali jsme, protože jsme neměli razítko?), od vídeňského emigranta Havelky s undergroundovou přezdívkou Kocour jsme si půjčili šedesát tisíc korun československých (tehdy dva průměrné roční platy!), přes maminku Vandy Wolfové a její známé našli tiskárnu v brněnských Heršpicích, na poslední chvíli nám ještě nakreslil fantastické logo grafik z Divadla Na provázku. Jiný známý nám zase zařídil vytištění padesáti tisíc výtisků nultého čísla, což jeho komunistický nadřízený dost těžce nesl. Pár dní po vánočních svátcích 1989 na trh vyjela legendární „nulka“ Studentských listů a během několika dní se prodala. Za peníze (nikdy nezdaněné) jsme koupili starého žigulíka Oskara (abychom mohli jezdit do brněnské tiskárny) a za zbytek peněz vybavili redakci. Přesněji řečeno, odněkud dotáhli pár starých stolů a židlí do dvou místností v pražské Bolzanově ulici číslo 7, kterou nám přidělilo tehdy se rodící Občanské fórum. Společnou chodbu a kuchyňku komunisty rozděleného měšťanského bytu jsme tehdy sdíleli s undergroundovým časopisem Vokno, jemuž tehdy velel disident František „Čuňas“ Stárek, o pár měsíců později už důstojník tajné služby. Na stejném patře vedle pak sídlil Informační servis, pozdější Respekt, v čele s přísně vypadajícím Ivanem Lamperem. Tyhle exploze tvořivosti samozřejmě v regionech zažívaly desítky novinářů a podnikatelů v různých oborech. Studentské listy však byly originální v dravosti, s jakou vtrhly na trh, a v momentu překvapení. Z toho jsme pak žili hodně dlouho. Lidé z Občanského fóra, kteří nám ty prostory přidělili, měli zrovna plné ruce práce s první instalací Václava Havla na Hrad, takže se nás nikdo z nich neptal, co vlastně budeme psát. Nejspíš čekali, že připravíme nějaké koncepty novin, pak budou schvalovačky, typicky české pivní diskuse, debaty o rizicích podnikání, hledání vydavatele, vyjednávání o byznys plánu a pak se možná uvidí. My jsme však na nic nečekali, obešli všechno, co se obejít dalo, během pár dní dali dohromady nulté číslo a bez vydavatele (kolik paragrafů trestního práva jsme asi porušili?) jsme vytiskli Studentské listy a přímo je prodávali čtenářům hladovým po svobodných informacích.
Poprask
V politických kruzích jsme nultým číslem způsobili docela slušný poprask a na pomyslnou mediální mapu se zapsali tak silně, že nebylo síly, která by džina SL dostala zpět do lahve. Okamžitě jsme dostali nálepku „radikálů“, která se nás držela po celou dobu vydávání. Touhle punkově vydanou „nulkou“ Listů jsme si však vykolíkovali prostor pro další existenci a v jistém smyslu ukázali směr i jiným mediálním projektům. Od 29. prosince 1989, kdy se začaly Studentské listy poprvé prodávat, se nás nikdo nikdy neptal, co a jak budeme psát. Prostě jsme se tu zničehonic objevili a muselo se s námi počítat. Platilo to i potom, co jsme se v následujících týdnech přičlenili k nově vznikajícímu vydavatelství Lidové noviny. Podstatné pro další existenci bylo toto: vydavatelství ten projekt nevytvořilo, ale po jeho faktickém vzniku jen zastřešilo, takže moc nemohlo mluvit do jeho obsahu, i když v části vedení často padaly návrhy nás usměrnit
Pokračování v připravované knize ...
Tak Trochu hippies
Vzpomínky na Studentské listy hodně připomínají sentiment generace hippies k šedesátým letům. Vzpomeňte na ty jejich ikony, co je vždycky dojímaly až k slzám – Woodstock, dlouhé vlasy, rokenrol, Lennon s brejličkami, bezakordové brnkání na kytaru, volná láska, drogy, rozšířené stavy vědomí, protest proti světu rodičů a kdoví co ještě. Dnes už jim daleko líp rozumím a čistě pocitově vidím styčné body s naší generační skupinou. Když se řeknou šedesátky, vybaví se mi písnička Jima Morrisona Riders On The Storm. V sedmiminutovém klipu jede zpěvák se svou károu po poušti, nikdo nikde, jen on, příroda a zvláštní zvuk kytar. Dodnes je z toho cítit obrovská svoboda. Takže bod číslo jedna: Studentské listy, to byla svoboda, ale ta skutečná, žádná únikovka.
Rokenrolový příběh
Vydávání Studentských listů bylo z určitého úhlu pohledu dvouletý rokenrolový příběh. Na- místo reprobeden jsme tahali balíky s novinami a živé koncerty suplovaly hektické uzávěrky. Pravý hudební festival odstartoval, když do redakce přišly výtisky nového čísla a na dveře klepaly desítky našich příznivců, kteří si Listy chtěli koupit ještě v předstihu, než půjdou do distribuce. Podobně jako rockové skupiny i my měli svoje frontmany, sólisty, vedlejší hlasy, báječné kytaristy a tanečníky, manažery se zlatými prsteny, svoje kluby (U františkánů, vinárnu U Zpěváčků, Mamma klub), exkluzivní dodavatele informací alias „hluboká hrdla“, svoje groupies a Woodstocky. A taky jsme měli svoje imagemakery – Hálu, Finíta, Šimka, Fefíka a Panušku, pět grafiků, malířů a karikaturistů, kteří vytvářeli nezaměnitelnou podobu novin, přicházeli s návrhy plakátů, triček a inzerátů, ale hlavně do našich někdy smrtelně vážných článků ve Studentských listech vnášeli svými obrázky a kresbičkami ducha nevážnosti, provokace a ironie. Dnes už to vím docela jistě – bez nich bychom byli poloviční. Možná komerčně úspěšná kapela SL, ale bez stylu. Díky, díky, díky. V té době jsme byli v permanentním rauši a náš mozek hlavně v počátcích vyráběl tuny serotoninu, takže jsme byli flow ještě dřív, než se tohle slovo dostalo do oběhu. Jasně, druhý rok už nebyl takový odvaz, ale tak to bývá i ve vztazích.
Rozhodně jsme měli obrovskou chuť něco dokázat a postavit, promluvit do toho, co právě v republice chaoticky vznikalo.
Tak Trochu punk
Už jenom ten rozjezd Studentských listů! Začátkem prosince 1989 si parta lidí řekne, že založí noviny. A to v době, kdy soukromé podnikání bylo ještě ze zákona oficiálně zakázané, na trhu byl akutní nedostatek papíru a notáblové s razítky se báli cokoli rozhodnout, protože ještě nevěděli, kam se vítr otočí. Ten železný kruh nešlo legálně rozetnout. Takže jsme podvodně použili razítko Studentské unie (sorry, Martine Mejstříku, jestli sis myslel, že budeme váš tiskový orgán, ale kde tehdy šlo sehnat jiné razítko, když jsme navíc neexistovali, a neexistovali jsme, protože jsme neměli razítko?), od vídeňského emigranta Havelky s undergroundovou přezdívkou Kocour jsme si půjčili šedesát tisíc korun československých (tehdy dva průměrné roční platy!), přes maminku Vandy Wolfové a její známé našli tiskárnu v brněnských Heršpicích, na poslední chvíli nám ještě nakreslil fantastické logo grafik z Divadla Na provázku. Jiný známý nám zase zařídil vytištění padesáti tisíc výtisků nultého čísla, což jeho komunistický nadřízený dost těžce nesl. Pár dní po vánočních svátcích 1989 na trh vyjela legendární „nulka“ Studentských listů a během několika dní se prodala. Za peníze (nikdy nezdaněné) jsme koupili starého žigulíka Oskara (abychom mohli jezdit do brněnské tiskárny) a za zbytek peněz vybavili redakci. Přesněji řečeno, odněkud dotáhli pár starých stolů a židlí do dvou místností v pražské Bolzanově ulici číslo 7, kterou nám přidělilo tehdy se rodící Občanské fórum. Společnou chodbu a kuchyňku komunisty rozděleného měšťanského bytu jsme tehdy sdíleli s undergroundovým časopisem Vokno, jemuž tehdy velel disident František „Čuňas“ Stárek, o pár měsíců později už důstojník tajné služby. Na stejném patře vedle pak sídlil Informační servis, pozdější Respekt, v čele s přísně vypadajícím Ivanem Lamperem. Tyhle exploze tvořivosti samozřejmě v regionech zažívaly desítky novinářů a podnikatelů v různých oborech. Studentské listy však byly originální v dravosti, s jakou vtrhly na trh, a v momentu překvapení. Z toho jsme pak žili hodně dlouho. Lidé z Občanského fóra, kteří nám ty prostory přidělili, měli zrovna plné ruce práce s první instalací Václava Havla na Hrad, takže se nás nikdo z nich neptal, co vlastně budeme psát. Nejspíš čekali, že připravíme nějaké koncepty novin, pak budou schvalovačky, typicky české pivní diskuse, debaty o rizicích podnikání, hledání vydavatele, vyjednávání o byznys plánu a pak se možná uvidí. My jsme však na nic nečekali, obešli všechno, co se obejít dalo, během pár dní dali dohromady nulté číslo a bez vydavatele (kolik paragrafů trestního práva jsme asi porušili?) jsme vytiskli Studentské listy a přímo je prodávali čtenářům hladovým po svobodných informacích.
Poprask
V politických kruzích jsme nultým číslem způsobili docela slušný poprask a na pomyslnou mediální mapu se zapsali tak silně, že nebylo síly, která by džina SL dostala zpět do lahve. Okamžitě jsme dostali nálepku „radikálů“, která se nás držela po celou dobu vydávání. Touhle punkově vydanou „nulkou“ Listů jsme si však vykolíkovali prostor pro další existenci a v jistém smyslu ukázali směr i jiným mediálním projektům. Od 29. prosince 1989, kdy se začaly Studentské listy poprvé prodávat, se nás nikdo nikdy neptal, co a jak budeme psát. Prostě jsme se tu zničehonic objevili a muselo se s námi počítat. Platilo to i potom, co jsme se v následujících týdnech přičlenili k nově vznikajícímu vydavatelství Lidové noviny. Podstatné pro další existenci bylo toto: vydavatelství ten projekt nevytvořilo, ale po jeho faktickém vzniku jen zastřešilo, takže moc nemohlo mluvit do jeho obsahu, i když v části vedení často padaly návrhy nás usměrnit
Pokračování v připravované knize ...
Co Studentským listům předcházelo
Pavel Žáček
Studentské listy nevznikly v době sametové revoluce, kdy se začínalo „smět“ svobodně psát
a mluvit. Staly se vyvrcholením minimálně dvouletých snah některých studentů
z bývalé Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy.
Studentské listy neopakovatelným způsobem spojily některé studenty z prvního až čtvrtého ročníku, kteří tvořili kompaktní tým vydávající dva roky celorepublikový časopis.
Co vzniku Studentských listů předcházelo?
Pavel Žáček
Studentské listy nevznikly v době sametové revoluce, kdy se začínalo „smět“ svobodně psát
a mluvit. Staly se vyvrcholením minimálně dvouletých snah některých studentů
z bývalé Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy.
Studentské listy neopakovatelným způsobem spojily některé studenty z prvního až čtvrtého ročníku, kteří tvořili kompaktní tým vydávající dva roky celorepublikový časopis.
Co vzniku Studentských listů předcházelo?
Anatomie vzniku jednoho časopisu
Klíčovou postavou v podstatě veškeré studentské tiskové aktivity na Fakultě žurnalistiky bezesporu byl, počínaje podzimním semestrem 1987, zručný a vtipný glosátor Milan Podobský řečený Fefík, jehož snad nejoblíbenější činností se stalo neustálé zakládání nových a nových časopisů. Jeho nápady nejprve pospojovaly a zaktivizovaly skupinu studentů z našeho ročníku, nutno říci historicky nejméně dotčeného normalizační realitou a ozvěnou generační prohry našich rodičů z konce šedesátých let. Svými aktivitami v podstatě vytvořil a stmelil jakési radikální jádro, jež postupně kolem sebe nabalovalo i jednotlivce z vyšších – a následně logicky i nižších – ročníků.
Svazáci jSou...
Nejprve nás formovaly jeho humoristické Bobkové listy, založené v prváku hned po chmelové brigádě a praxi v malešické tiskárně, jejichž vydávání jsme s Vildou „Vilasem“ Svobodou převzali na sklonku roku 1988 a výrazně je zpolitizovali. Hned do čísla 9/1988 nám Vašek Bartuška po své zkušenosti se zatčením Státní bezpečností dodal glosu Jaký to krásný den!, reagující na potlačení další demonstrace na Václavském náměstí, řadou autentických citátů z vojenské katedry jsme se vyrovnávali s absurditou a hloupostí podstatné části dů- stojnického personálu v Motole a já jsem si člá- nečkem Studentský chlebíček vysloužil rovnou předvolání před kárnou komisi. Fefík kromě řady dalších textů dodal údernou báseň s názvem Svazáci: Svazáci jsou cenzurováno.
Proto
Oficiálním médiem se stal časopis Proto vymy- šlený již na chmelu (nazvaný jako odpověď na film Proč?), jehož nultý výtisk vyšel v pro- sinci 1987. V úvodníku prvního již tištěného čísla z dubna 1988 jsme se přihlásili k zájmu o politické a kulturní dění, obhajování svých názorů a snaze „přimět okolní svět k dialogu“. „Musíme se připravit,“ psali jsme jasnozřivě, „až nastane doba, kdy [problémy naší společnosti] bude řešit naše pokolení.“ Využili jsme mezeru v legislativě a zaštítili tento náš studentský projekt – stejně jako té- měř všechny ostatní vysoké školy – fakultním výborem SSM. Určitou daní za to bylo, že se mezi prezentaci ročníkových či fakultních aktivit, případně ironické ostny zaměřené proti zpátečnickému systému výuky, dostaly také články o perestrojce, kontrastující ovšem s tehdejší československou rádoby přestavbou. Mezi redaktory se postupně ocitli i někteří spolužáci, posléze členové redakce Student- ských listů (Petra Flanderková, Jaromír Bosák, Daniel Hrubý, Milan Podobský, Pavel Žáček). Jedním z prvních větších „politických“ témat byly články o bezpečnostních opatřeních ko- munistického režimu u Lennonovy zdi.
coProto
V listopadu 1988 mezitím Fefík založil „aktuální přílohu“ Coproto, dále výběrový (informační) bulletin pro potřeby redakcí VŠ časopisů Protopress a nakonec „nezávislou přílohu“ Protojku, všechny zaměřené na prezentaci vybraných překladů ze sovětského tisku a nejzajímavějších článků z našich médií. Již první útok na vojenskou katedru vyvolal překvapivou reakci, když na zkomolené jméno mé matky přišel dopis podepsaný vedoucím vojenské katedry UK, kterému jsme přezdívali Pinočet: „Konstatuji, že Váš syn porušuje své povinnosti stanovené služebním předpisem Vojenská příprava na vysokých školách v ČSSR. Proto mu hrozí vyřazení z vojenské přípravy.“ Ve vydání Proto č. 5 z června 1989, které jsem již převzal jako šéfredaktor, jsme na titulní straně prezentovali fotografii z demonstrace Slovo mladým, zároveň jsem se vypsal ze zklamání nad děkanem zakázaným fórem (za nímž bylo cítit aktivní zásah Státní bezpečnosti), na které byl pozván zástupce Nezávislého mírového sdružení. Počátkem srpna na náš časopis zaútočil ústřední orgán Federálního ministerstva vnitra, týdeník Bezpečnost (č. 31/1989), ve svém článku nazvaném Aby v Proto věděli proč! Přes léto jsme s grafikem Mirkem Panuškou přichystali nejrozsáhlejší čtyřiadvaceti stránkové Proto č. 6/1989, graficky dokonale připravené, které mělo vyjít v září 1989. Na titulní straně byly fotografie ze zakázaných filmů československé nové vlny, které jsem získal z Filmového studia Barrandov, dále záznam z prvního fakultního fóra proložený provokativními fotografiemi ze zásahů pořádkových jednotek SNB proti demonstrantům (bez komentáře), propašovanými Romanem Vaňkem ze Z-fondu ČTK, dva články zpoza železné opony, povinné penzum o politickém vývoji v Sovětském svazu, informace o trezorových filmech, rozhovor s režisérem Tomášem Vorlem a pochopitelně Fefíkovy glosy (Doba fórová, Doba petiční ad.) i kreslené vtípky. Uvnitř čísla byla navíc reklama na nový Fefíkův hektografovaný časopis Cafe journal: Ve znamení kata, obsahující, jak jinak, překlady ze sovětského perestrojkového tisku. Obsah časopisu Proto se stal předmětem jednání nejenom redakční rady, fakultního výboru SSM, ale také školních orgánů a způsobil konflikt vedení fakulty s výborem SSM. Formálně vadily fotografie z demonstrací a některé Fefíkovy komentáře a kresby, fakticky však celé číslo. Jeho výroba byla v tiskárně Našeho vojska nejenom zastavena, ale téměř celý náklad – pokud si dobře pamatuji někde mezi 500 a 1000 výtisky – dokonce z popudu vedení Fakulty žurnalistiky, bez ohledu na vynaloženou práci i finanční prostředky, zničen. Komunisté nebrali ohled ani na fakt, že proti tomu písemně protestovalo 83 studentů FŽ UK, včetně sedmi členů fakultního výboru SSM, a dalších 39 studentů Univerzity Karlovy, AMU a UMPRUM.
Pokračování v připravované knize ...
Klíčovou postavou v podstatě veškeré studentské tiskové aktivity na Fakultě žurnalistiky bezesporu byl, počínaje podzimním semestrem 1987, zručný a vtipný glosátor Milan Podobský řečený Fefík, jehož snad nejoblíbenější činností se stalo neustálé zakládání nových a nových časopisů. Jeho nápady nejprve pospojovaly a zaktivizovaly skupinu studentů z našeho ročníku, nutno říci historicky nejméně dotčeného normalizační realitou a ozvěnou generační prohry našich rodičů z konce šedesátých let. Svými aktivitami v podstatě vytvořil a stmelil jakési radikální jádro, jež postupně kolem sebe nabalovalo i jednotlivce z vyšších – a následně logicky i nižších – ročníků.
Svazáci jSou...
Nejprve nás formovaly jeho humoristické Bobkové listy, založené v prváku hned po chmelové brigádě a praxi v malešické tiskárně, jejichž vydávání jsme s Vildou „Vilasem“ Svobodou převzali na sklonku roku 1988 a výrazně je zpolitizovali. Hned do čísla 9/1988 nám Vašek Bartuška po své zkušenosti se zatčením Státní bezpečností dodal glosu Jaký to krásný den!, reagující na potlačení další demonstrace na Václavském náměstí, řadou autentických citátů z vojenské katedry jsme se vyrovnávali s absurditou a hloupostí podstatné části dů- stojnického personálu v Motole a já jsem si člá- nečkem Studentský chlebíček vysloužil rovnou předvolání před kárnou komisi. Fefík kromě řady dalších textů dodal údernou báseň s názvem Svazáci: Svazáci jsou cenzurováno.
Proto
Oficiálním médiem se stal časopis Proto vymy- šlený již na chmelu (nazvaný jako odpověď na film Proč?), jehož nultý výtisk vyšel v pro- sinci 1987. V úvodníku prvního již tištěného čísla z dubna 1988 jsme se přihlásili k zájmu o politické a kulturní dění, obhajování svých názorů a snaze „přimět okolní svět k dialogu“. „Musíme se připravit,“ psali jsme jasnozřivě, „až nastane doba, kdy [problémy naší společnosti] bude řešit naše pokolení.“ Využili jsme mezeru v legislativě a zaštítili tento náš studentský projekt – stejně jako té- měř všechny ostatní vysoké školy – fakultním výborem SSM. Určitou daní za to bylo, že se mezi prezentaci ročníkových či fakultních aktivit, případně ironické ostny zaměřené proti zpátečnickému systému výuky, dostaly také články o perestrojce, kontrastující ovšem s tehdejší československou rádoby přestavbou. Mezi redaktory se postupně ocitli i někteří spolužáci, posléze členové redakce Student- ských listů (Petra Flanderková, Jaromír Bosák, Daniel Hrubý, Milan Podobský, Pavel Žáček). Jedním z prvních větších „politických“ témat byly články o bezpečnostních opatřeních ko- munistického režimu u Lennonovy zdi.
coProto
V listopadu 1988 mezitím Fefík založil „aktuální přílohu“ Coproto, dále výběrový (informační) bulletin pro potřeby redakcí VŠ časopisů Protopress a nakonec „nezávislou přílohu“ Protojku, všechny zaměřené na prezentaci vybraných překladů ze sovětského tisku a nejzajímavějších článků z našich médií. Již první útok na vojenskou katedru vyvolal překvapivou reakci, když na zkomolené jméno mé matky přišel dopis podepsaný vedoucím vojenské katedry UK, kterému jsme přezdívali Pinočet: „Konstatuji, že Váš syn porušuje své povinnosti stanovené služebním předpisem Vojenská příprava na vysokých školách v ČSSR. Proto mu hrozí vyřazení z vojenské přípravy.“ Ve vydání Proto č. 5 z června 1989, které jsem již převzal jako šéfredaktor, jsme na titulní straně prezentovali fotografii z demonstrace Slovo mladým, zároveň jsem se vypsal ze zklamání nad děkanem zakázaným fórem (za nímž bylo cítit aktivní zásah Státní bezpečnosti), na které byl pozván zástupce Nezávislého mírového sdružení. Počátkem srpna na náš časopis zaútočil ústřední orgán Federálního ministerstva vnitra, týdeník Bezpečnost (č. 31/1989), ve svém článku nazvaném Aby v Proto věděli proč! Přes léto jsme s grafikem Mirkem Panuškou přichystali nejrozsáhlejší čtyřiadvaceti stránkové Proto č. 6/1989, graficky dokonale připravené, které mělo vyjít v září 1989. Na titulní straně byly fotografie ze zakázaných filmů československé nové vlny, které jsem získal z Filmového studia Barrandov, dále záznam z prvního fakultního fóra proložený provokativními fotografiemi ze zásahů pořádkových jednotek SNB proti demonstrantům (bez komentáře), propašovanými Romanem Vaňkem ze Z-fondu ČTK, dva články zpoza železné opony, povinné penzum o politickém vývoji v Sovětském svazu, informace o trezorových filmech, rozhovor s režisérem Tomášem Vorlem a pochopitelně Fefíkovy glosy (Doba fórová, Doba petiční ad.) i kreslené vtípky. Uvnitř čísla byla navíc reklama na nový Fefíkův hektografovaný časopis Cafe journal: Ve znamení kata, obsahující, jak jinak, překlady ze sovětského perestrojkového tisku. Obsah časopisu Proto se stal předmětem jednání nejenom redakční rady, fakultního výboru SSM, ale také školních orgánů a způsobil konflikt vedení fakulty s výborem SSM. Formálně vadily fotografie z demonstrací a některé Fefíkovy komentáře a kresby, fakticky však celé číslo. Jeho výroba byla v tiskárně Našeho vojska nejenom zastavena, ale téměř celý náklad – pokud si dobře pamatuji někde mezi 500 a 1000 výtisky – dokonce z popudu vedení Fakulty žurnalistiky, bez ohledu na vynaloženou práci i finanční prostředky, zničen. Komunisté nebrali ohled ani na fakt, že proti tomu písemně protestovalo 83 studentů FŽ UK, včetně sedmi členů fakultního výboru SSM, a dalších 39 studentů Univerzity Karlovy, AMU a UMPRUM.
Pokračování v připravované knize ...